SOCIÁLNÍ BENEFITY

Doma vzdělávané děti bývají velice dobré co do rozsahu svých vědomostí i kompetencí k učení a jsou v mnoha ohledech sociálně zralejší než jejich vrstevníci. Během let domácího vzdělávání totiž ušetřily spoustu času a energie, kterou ostatní děti spotřebovaly na kompenzaci negativních stránek školní docházky. 

Nezřídka také nabyly pozoruhodných zkušeností (například díky cestování), jsou samostatnější, otevřenější (a také sebevědomější), ve svých oblíbených oborech vynikají. Jsou náročnější. Mají rozsáhlejší čtenářskou zkušenost a širší slovní zásobu. Jsou jistější v digitální gramotnosti. Na druhou stranu mívají sklon k sebestřednosti a nevynikají ochotou spolupodílet se na aktivitách, které pro sebe vyhodnotí jako nezajímavé nebo nepřínosné. Nejsou to právě týmoví hráči. Jsou to kritičtí žáci, zvyklí diskutovat, vyjadřovat vlastní názor - a žádat o názor jiné.

Chcete-li mít dobrý přehled o tom, jak si vaše dítě v rámci domácího vzdělávání stojí vůči okolnímu světu, nebojte se ho srovnávat s jeho vrstevníky. Individuální vzdělávání určitě nemá z vašeho dítěte udělat sociálně nekompatibilního jedince, není nástrojem záměrného budování bariér. I stávající domškolák je příslušníkem své generace, se svými vrstevníky půjde dál celým životem, jejich aktuálně rozdělené cesty se jednou, a docela brzy, zase spojí. Už proto by dítě mělo mít o povaze vzdělávání svých vrstevníků určitou představu, jinak si s nimi přestane rozumět.

Tragicky nepochopeným tématem domškoláctví je otázka takzvané "zanedbané socializace". Stálo by za rozsáhlou studii, kde tento mýtus vůbec vznikl a proč má tak tuhý kořínek. Každopádně zkušenosti dobrých domácích vzdělavatelů žádnou obavu nepotvrzují.

Socializací rozumíme sociální vyzrávání, učení se dovednostem navazovat a udržovat kvalitní a funkční sociální vazby, zvládat sociálně náročné situace a interakce, vyvažovat vlastní potřeby a potřeby jiných, fungovat v kolektivu, překonávat diskomfort, orientovat se ve složitých situacích, poznat a akceptovat legitimní autoritu, rozumět pravidlům a respektovat je, vážit si jiných lidí a chápat jejich potřeby, rozeznat sociálně patologické chování, chránit vlastní bezpečí i bezpečí jiných... Ano, všem těmto dovednostem se člověk musí postupně naučit. Jde o to, zda k nim vede jediná cesta. A jako ve všem, co se lidí týká, odpověď zní: nikoli. Cest je velmi mnoho a jejich úspěšnost je dána naplněním sledovaného cíle. Socializačním zráním může dítě zcela jistě projít i mimo školu - a mnohdy s větším úspěchem a menšími traumaty než ve škole.

Ve společnosti přežívá trojí přesvědčení: že socializace je proces, který nemůže proběhnout jinde než v institucionalizovaném kolektivním zařízení, správně tímto procesem dokážou dítě provést jen učitelé, nikoli rodiče, a dítě je třeba vystavit tomuto procesu co nejdříve a nebát se přitom i striktních a přísných postupů (přeloženo: různých forem nátlaku), není-li zbytí. Jinými slovy - i násilná socializace je vnímána jako funkční, což úzce souvisí s tím, že za cíl úspěšné socializace je považováno nikoli sladění potřeb dítěte (budoucího dospělého) a společnosti tak, aby obě strany z tohoto sladění profitovaly (win-win princip), nýbrž přizpůsobení dítěte (budoucího dospělého) obecným společenským konvencím. Nejde tedy o proces socializace ve smyslu kvalitativního sociálního růstu dítěte, ale o proces jeho standardizace a disciplinace. To jsou ovšem zcela jiné věci! Škola si klade za cíl vychovat především komfortního, poslušného a přizpůsobivého jedince. Pokud tuto potřebu nesdílíte, můžete strašení "zanedbanou socializaci" svého domškoláckého potomka s klidem hodit za hlavu.