JAKÝ JE ROZDÍL MEZI IV A IVP?

Velký. 

Podstatou individuálního (domácího) vzdělávání je výuka mimo půdu institucionalizované školy. Zodpovědnost za něj nesou rodiče. 

Individuální vzdělávací plán je upravené vzdělávání, které připravuje a realizuje škola.

Vodítkem k postižení rozdílu je zřejmě slovo "plán".

Individuální vzdělávací plán:

U individuálního vzdělávacího plánu je organizátorem, hybatelem a kontrolorem vzdělávání škola, která připraví dítěti speciální vzdělávací plán a kontroluje jeho plnění. Zodpovědnost za vzdělávání celkově nese škola, ať už je plán realizován ve škole, nebo mimo ni (ve fyzickém smyslu).

Individuální vzdělávací plán vzniká buď z důvodu plánované absence dítěte ve škole, nebo kvůli specifickým potřebám dítěte, které je na denní výuce přítomno.

Důvodem pro vytvoření individuálního vzdělávacího plánu kvůli absenci může být třeba delší cesta do zahraničí, sportovní soustředění nebo dlouhodobý tréninkový plán, lékařský zákrok či pobyt v lázních, zkrátka cokoli, co překročí délku dvou týdnů, během nichž dítě nebude přítomno ve škole. Na dobu plánované nepřítomnosti dítěte mohou rodiče/zákonní zástupci požádat ředitele školy o vytvoření individuálního vzdělávacího plánu, podle kterého se dítě bude samo nebo s dopomocí vzdělávat a plnit úkoly, jimiž prokáže, že se "seznámilo s učivem" a "osvojilo si ho". Bude se tak víceméně "svépomocí" učit totéž, co ve stejné době berou jeho spolužáci. Po skončení doby, v níž se vzdělává podle individuálního vzdělávacího plánu, se dítě vrací do běžného vzdělávání. Své učební pokroky doloží předem domluveným způsobem (portfoliem, esejemi, testy...). Na vysvědčení či jiných dokumentech se informace o individuálním vzdělávacím plánu neobjeví. Doba fyzické nepřítomnosti dítěte ve škole se započítá do počtu omluvených zameškaných hodin. Garantem plnění plánu jsou¨ rodiče/zákonní zástupci, kteří pro ten účel nemusí škole dokládat své vzdělání ani nic jiného. Individuální vzdělávací plán z důvodu absence podléhá rozhodnutí ředitele - může tedy být v určitých případech odmítnut.

Podle individuálního plánu jsou dále vzdělávány děti, které do školy denně/pravidelně docházejí, ale potřebují nějakou formu úpravy nebo úlevy ve vzdělávání, protože mají zdravotní omezení nebo složitou diagnózu (ADHD, PAS), která jim brání vzdělávat se v plném rozsahu podle ŠVP školy, případně jsou mimořádně talentované, takže jim rámec ŠVP nestačí a nevyhovuje a je žádoucí jejich talent rozvíjet nad jeho rámec. Takovým dětem jsou rozsah, obsah i forma učiva přizpůsobeny, stejně jako může být přizpůsobeno jejich hodnocení. Z některých předmětů může být dítě osvobozeno. Převedení dítěte pod takto koncipovaný individuální vzdělávací plán je výsledkem komunikace mezi školou, školským poradenským pracovištěm (pedagogicko-psychologickou poradnou) a rodinou. Pravidla jsou složitá, postupy také - a vše je definováno Školským zákonem.

Individuální ("domácí") vzdělávání:

Režim individuálního vzdělávání (domškoláctví) se od individuálního vzdělávacího plánu liší primárně tím, že škola nepřebírá za jeho podobu a průběh žádnou zodpovědnost, ujímá se pouze role kontrolní, v lepším případě i podpůrné, mentorské a partnerské. Učební plán si sestavují rodiče resp. vzdělavatelé - škola by měla pouze sledovat, zda dítě dosahuje učebního pokroku. To může být kámen úrazu, protože představu o učebním pokroku mohou mít obě strany různou. Vyříkat si stanoviska, vymezit práva a povinnosti a definovat vzájemný vztah - to je pro obě strany mistrovská zkouška rodičovských a pedagogických kompetencí. Komunikace mezi školou a vzdělavateli je ale nakonec nezbytná. Každopádně individuální vzdělávání dává rodičům velice silnou pozici.

Zcela svébytná je varianta, kdy je do režimu individuálního vzdělávání (domškoláctví) převedeno dítě s tak specifickými potřebami, že se vzdělává podle individuálního vzdělávacího plánu. Přináší to obrovské množství výzev, benefitů - ale také zátěže. Leckdy to může být svobodné rozhodnutí rodiny - typicky tam, kde má dítě silné speciální potřeby, ať už směřují k úlevám či k nadstandardu, ale škola těmto potřebám nechce, nedokáže nebo neumí vyhovět. Existují však i případy, kdy je dítě kvůli svým specifickým potřebám ve školách odmítáno - a rodiče jsou k domškoláctví prakticky donuceni. Teoreticky by taková situace vůbec neměla nastat, je protizákonná a protiústavní, ale prakticky se to děje. Individuální - domácí - vzdělávání by vždy a za všech okolností mělo být dobrovolným a zodpovědným rozhodnutím rodiny, nikoli východiskem z nouze nebo záchranou dítěte, vůči kterému systém selhal.