JAKÉ JSOU BENEFITY DOMÁCÍHO VZDĚLÁVÁNÍ

Domácí vzdělávání přináší dítěti a jeho rodině silné vzdělanostní i sociální benefity. 

Je jedinečnou možností rozvíjet a vzdělávat dítě při zachování integrity výchovného prostředí.

Zohledňuje v nejvyšší možné míře potřeby, schopnosti, talenty i hendikepy dítěte. 

Respektuje a posiluje širší sociální jednotku (rodinu, komunitu). 

Zachovává svrchovanost rodičů nad formováním dítěte, včetně hodnotového formování.

Umožňuje dítěti i rodině svobodnější a nezávislejší způsob existence než běžná školní docházka. 

Eliminuje negativní sociální jevy, spojené se školní docházkou. 

Otevírá vzdělávací i výchovné možnosti, které běžná škola nabízet nemůže nebo neumí. 

Buduje autentické kompetence dítěte, především kompetenci ke vzdělávání a osobnostnímu růstu.

U dětí a u rodičů posiluje sociální vazby: vzájemnou důvěru a podporu, zodpovědnost a kritickou (sebe)reflexi.

Vzdělanostní benefity:

Domácí vzdělávání kombinuje dva jedinečné aspekty: osobní vztah dítěte a učitele/mentora a podřízení vzdělávání výhradně tomuto dítěti (a potřebám či hodnotové orientaci jeho rodičů). Lze to popsat jako trojúhelník, kde jedinečné konkrétní dítě je jedním vrcholem, empatický a kvalifikovaný učitel/mentor druhým a obsah vzdělávání třetím. Vrcholy musí být v rovnováze, žádný svým významem nepřevažuje, žádný nehraje první housle, žádný se nepodřizuje. Základem úspěchu je balanc. Dobře to vystihuje známý bonmot o učiteli, Aničce a matematice: má-li učitel naučit Aničku matematice, musí znát dokonale matematiku a Aničku. Jedině tak najde tu jedinou správnou a efektivní cestu, jak matematiku k Aničce doručit a zároveň Aničce matematiku neznechutit, což - a na to se často zapomíná - je rovnocenný legitimní vzdělávací výstup. V institucionalizovaném vzdělávání není ale příliš zohledňován. Není to primárně vina učitelů, potíž je zakódována právě ve skutečnosti, že je vzděláváno mnoho různých dětí pohromadě, takže vytváření a fungování plnohodnotných "vzdělávacích trojúhelníků" není možné. Kvalita a efektivita vzdělávání malých dětí, které do procesu vzdělávání teprve vstupují a činí s ním první - tedy rozhodující - zkušenost, je tím silně poškozena. 

Tím není řečeno, že institucionalizované kolektivní vzdělávání nemá své výhody. Má, ale prosadí se až s rostoucím věkem dítěte/dospělého. U malých dětí je spíš podpůrnou možností pro specifické situace. 

Individuální vzdělávání je jedinečnou cestou pracovat efektivně s momentem motivace dítěte k poznávání a učení - tedy k náročné, dlouhodobé a cílevědomé práci a k překonávání překážek, které se přitom objeví. Ve skutečnosti je prostor kvalitního domácího vzdělávání v tomto směru pro dítě mnohem lepší a spolehlivější než kolektivní institucionalizované vzdělávání, v němž nikdy nemůže být jednotlivému dítěti dán takový prostor k rozvoji jako "doma". Je opravdu pozoruhodné, že základním - falešným až nesmyslným - argumentem mnoha pedagogů proti domácímu vzdělávání je, že děti takto vzdělávané jsou rozmazlené a zhýčkané, utíkají před problémy a nedokáží se vyrovnávat s náročnými úkoly. 

Individuální vzdělávání umožňuje připravit dítěti vzdělávací plán, který respektuje nejen objektivní podmínky, v nichž se dítě nachází, ale především jeho tempo, způsob myšlení, schopnost soustředění, výkonnost a výdrž, osobnostní nastavení, vlastnosti, zájmy a preference. Nic z toho ovšem nejsou ústupky jeho pohodlnosti nebo lenosti! 

Individualizovaným přístupem se výrazně umocňuje kvalitativní i kvantitativní efektivita vzdělávání. V oborech a činnostech, k nimž má dítě afinitu, lze postupovat rychleji a do větší hloubky, problematické činnosti mohou být v čase odsunuty na dobu, kdy k nim dítě dospěje či o ně projeví přirozený zájem (čemuž, samozřejmě, lze působením dobrého učitele hodně napomoci). Jde o výsostně racionální pedagogický postup. Poměr nákladů a zisků má i ve vzdělávání svůj "ekonomický" rámec, přes který není správné a smysluplné se tlačit. Myslíme-li na efektivitu vzdělávání, je respekt k osobnosti dítěte nejpřirozenější, nejjednodušší, nejspolehlivější a svým způsobem pro všechny zainteresované také "nejlevnější" cestou k úspěchu. 

Žádná z dovedností, činností či vědomostí, jichž má dítě během povinné školní docházky nabýt, není závislá na datu v kalendáři nebo na nařízené návaznosti jednotlivých oborových témat školního ŠVP. Jednotlivé učební okruhy lze měnit, posouvat, přehazovat, rozkládat nebo spojovat do větších celků. Neexistuje jediný "správný" výběr vyučované látky ani jediná "správná" metodika ani jediná "správná" posloupnost. Málo akcentovaným benefitem domškoláctví je skutečnost, že rodiče/garanti mají právo vypracovat pro dítě zcela nezávislý vzdělávací plán (něco jako "privátní ŠVP"), který má jediné omezení: vycházet ze zákonem daného RVP. I přezkoušení dítěte by mělo probíhat s ohledem na plnění jeho privátního ŠVP, nikoli podle parametrů ŠVP jeho kmenové školy. 

Sociální benefity:

Základním sociálním benefitem domácího vzdělávání je skutečnost, že vyjímá dítě z působení instituce, která cítí svou primární loajalitu nikoli vůči dítěti, nýbrž vůči systému/státu.

Institucionalizovaná škola je v životě dítěte a rodiny cizorodým prvkem. Do privátního sociálního prostoru vstupuje zvnějšku a relativně bezohledně. Přináší s sebou vlastní komplex pravidel a požadavků, počínaje praktickými a konče hodnotovými, a očekává, že se jim dítě a rodina v podstatě bezvýhradně přizpůsobí. 

Proces přizpůsobení škole, pokud se o něm vůbec hovoří jako o "problému", bývá ve společnosti podceňován, bagatelizován nebo moralizován případně omlouván jako "nezbytný pro úspěšné vzdělávání". To je ale velice sporné, protože vědomostní a kompetenční výstupy doma vzdělávaných dětí dokazují, že školní instituce jsou plnohodnotně nahraditelné jinými modely vzdělávání, ba dokonce jsou výkonnější a úspěšnější. Nicméně přizpůsobení rodiny škole by nebylo automatickou povinností rodin, ani kdyby to pravda byla. Ale pokud dítě do školy chodí, jen obtížně se mu rodina vyhne.

Základními sociálními benefity domácího vzdělávání tedy jsou nezávislost a svoboda (oddělení procesu učení od nutnosti přizpůsobení a podřízení). 

Nesporným benefitem pro dítě v domácím vzdělávání je také nízké riziko sociálního konfliktu, k jehož zvládnutí zatím nedospělo a není na něj připraveno (sama expozice náročné situaci totiž kompetenci k jejímu zvládnutí nevytvoří, i když si mnozí lidé - dokonce i pedagogové! - myslí opak). Jde o extrémně citlivou záležitost, která bývá nepochopena a podceňována: negativní sociální zkušenost, vzniklá v souvislosti s procesem vzdělávání, přenáší svůj dopad na tento proces. České děti ve starším školním věku mají vůči vzdělávání rezervovaný vztah: je otázkou, nakolik za tímto odmítáním stojí negativní sociální (nikoli vzdělávací) zkušenosti, jimiž od svých šesti let ve škole prošly.