JAK PROBÍHÁ PŘEZKOUŠENÍ?

Podle Školského zákona a návazných předpisů dítě v individuálním vzdělávání podstupuje dvakrát během školního roku, vždy na konci pololetí, povinné přezkoušení. Termín přezkoušení stanoví ředitel školy, nemůže-li se dítě účastnit, je povinno svou nepřítomnost omluvit a posléze se dostaví v náhradním termínu, vyhlášeném školou. Školy informují rodiče/zákonné zástupce o termínech přezkoušení standardními komunikačními cestami, například mailem.Termíny by měly být uvedeny i na stránkách školy. Pokud škola eviduje velké množství domškoláků, vyhlašuje více termínů a s rodiči vždy domlouvá přesný systém přihlášení dítěte do jednoho z nich.

Přezkoušení probíhá prezenčně případně online formou, podle podmínek konkrétní školy, a není komisionální. Na prvním stupni je zkoušejícím obvykle některý z kmenových pedagogů školy (resp. pedagog, kterého škola na provedení zkoušky najala). Na druhém stupni probíhá přezkoušení složitěji v návaznosti na větší množství odborných předmětů.

Dítě by mělo při přezkoušení podat informaci o své práci a osvědčit učební pokrok, a to ze všech předmětů podle RVP resp. ŠVP školy. 

Škola by měla žáka informovat, jaké budou požadavky přezkoušení. Obvykle se jedná o prezentaci a obhajobu osobního portfolia, vypracování testu nebo absolvování pohovoru (ústní zkoušky). Různé formy mohou být kombinovány. 

Pokud škola nemá s IV dostatek zkušeností případně pověří přezkoušením neempatického pedagoga, může při přípravě a v průběhu přezkoušení dojít k několika závažným přešlapům:

- předimenzované nároky

- odmítnutí vlastního vzdělávacího plánu dítěte a lpění na výstupech "podle osnov" 

- komunikační konflikt, vystresování dítěte

- hodnotový konflikt

Tím nejzávažnějším přešlapem na straně školy je přistoupit ke zkoušce "maturitním" způsobem: v takovém případě se předpokládá, že dítě je schopné podat v jednom okamžiku ve všech předmětech souhrnný výkon za celé pololetí a osvědčí ho například v testech nebo při ústním přezkoušení. Dítě v IV se tak dostává do mnohem náročnější situace než jeho vrstevníci v běžném vzdělávání, kteří procházejí vzdělávacími stupni pouze s postupnou evaluací (segmentované testy, rozložené v čase). Aby mu bylo přezkoušení uznáno (případně aby bylo na vysvědčení hodnoceno výbornou známkou), musí domškolák podat výkon, který jiní žáci odvést nemusí - a obráceně: dítě, které u přezkoušení neobstojí nebo dosáhne jen na velmi nízké hodnocení, ve skutečnosti v dané chvíli ovládá látku na kvalitativně i kvantitativně vyšší úrovni než běžně vzdělávané děti ve stejném momentu, což lze snadno ověřit, pokud dítě z běžného vzdělávání podrobíme v jediném momentu stejné zkoušce/zkouškám, jakým je vystaven domškolák.

Zcela nelegitimním požadavkem je podrobit dítě přezkoušení, které vychází z osobního přesvědčení zkoušejícího učitele, co by dítě v souhrnu za dané pololetí "mělo umět". Zkoušející je povinen respektovat osobní vzdělávací plán dítěte (a ten je vázán výhradně koncovými výstupy RVP pro 1. resp. 2. stupeň ZŠ, nikoli plány a praxí konkrétního učitele). Dítě v IV (jeho vzdělavatelé) mají právo uzpůsobit si obsah, formu i tempo vzdělávání těm kritériím a podmínkám, které si vyhodnotí jako nejdůležitější nebo nejzajímavější. Tematické okruhy a jejich návaznost v jednotlivých předmětech, metodika ani didaktika nejsou nijak striktně reglementované. Výstupem RVP jsou primárně kompetence, nikoli výčtové položky či seznamy faktů! To by samozřejmě mělo platit i pro děti ve školním vzdělávání, ale mnoho českých pedagogů tento - zákonem daný! - přístup odmítá a svůj postoj přenášejí i do požadavků na domškoláky. 

V praxi to může vypadat třeba tak, že zkoušející pedagog u domškoláka v pololetí 3. třídy "vyžaduje" znalost vyjmenovaných slov po B, F, L a M - a nedočká-li se jich, hodnotí dítě negativně - třebaže stejné dítě v daném momentu ovládá třeba shodu přísudku s podmětem. Nebo se v daném pololetí soustředilo na matematiku a zvládlo zlomky, procenta i Vennovy diagramy - a v příštím pololetí za pro změnu zaměří právě na češtinu. To všechno je totiž "možné" a "povolené", a to bez ohledu na osobní pocit či preference zkoušejícího. Při přezkoušení se hodnotí učební pokrok jako celek, nikoli jeho jednotlivosti. Shrnou se plánované výstupy - a porovnají se s těmi skutečnými. Sleduje se průběh vzdělávání a případně i metody, jichž bylo užito. Kriticky se zhodnotí efektivita práce. To je podstata evaluace. 

Problém tedy nastane, pokud se hodnotící učitel nesoustředí na ověření skutečných aktuálních kompetencí, dovedností a znalostí dítěte v porovnání s tím, jaké byly kompetence, dovednosti a znalosti tohoto dítěte v předcházejícím období, ale na "kompatibilitu" posuzovaných dovedností dítěte s "obecnou" (či dokonce s osobní) představou zkoušejícího o tom, co má standardní žák v pololetí 3. třídy ovládat. 

Konzervativně ladění učitelé velice lpí na "klasickém" pojetí vzdělávání: členění obsahu vzdělávání na "předměty" (český jazyk, matematika, prvouka, výchovy, ve vyšších ročnících odborné předměty - přírodopis, dějepis, zeměpis apod.), tradiční posloupnost témat a okruhů vzdělávání i časového rozvržení výuky. Jakékoli jiné koncepty odmítají jako "alternativu", což vnímají jako synonymum pro nekvalitu nebo nedostatečnost. Domškoláctví buď úplně odmítají (pak by se ale nikdy neměli dostat do pozice zkoušejícího), nebo ho vnímají víceméně jako variantu domácího doučování, v němž rodič funguje pouze jako "prodloužená ruka" učitele a nemá žádný prostor pro vlastní pojetí výuky, pro definování vlastních postupů a cílů. S takto laděným pedagogem se přezkoušení může stát velkým problémem a výzvou jak pro dítě, tak především pro rodiče/zákonného zástupce (resp. garanta vzdělávání).

I v rodinách, které primárně nesledují excelentní hodnocení dítěte na vysvědčení jako důležitou součást domácího vzdělávání, je výstupní hodnocení mimořádně důležitým faktorem. Nekvalitní a zkreslené podhodnocení dítěte totiž může být pro ředitele školy záminkou pro zpochybnění úspěšnosti domácího vzdělávání - což může vést až k jeho zrušení.  

Rodič by proto rozhodně neměl rezignovat a narazí-li při přezkoušení na podobný (či jakýkoli jiný) problém, měl by využít svého práva a proti hodnocení se formálně odvolat - nebo jej přinejmenším (písemnou formou!) komunikovat s vedením školy. 

Ještě jedna informace je v kontextu pololetního přezkoušení důležitá: přítomnost třetích osob.

Rodič/zákonný zástupce dítěte může být z přezkoušení vykázán pouze ze zcela zásadních důvodů (narušuje průběh přezkoušení, chová se konfliktně apod.). I v takovém případě ale má právo být u zadání přezkoušení a u jeho závěrečného vyhodnocení. Má také právo nahlédnout do všech písemností či materiálů, které byly během přezkoušení vytvořeny a jsou jeho podkladem. 

Některé školy se ovšem přítomnosti rodičů na přezkoušení brání předem. Využívají k tomu Školní řád, kam vkládají informaci, že rodič nesmí být při přezkoušení přítomen. Nesouhlasíte-li s tímto postupem, nezbude Vám než vyhledat jinou kmenovou školu... 

Přezkoušení může přihlížet i inspektor ČŠI v rámci aktuálně probíhající inspekční návštěvy v kmenové škole. Rodič nemůže účasti inspektora zabránit. Podstatné ovšem je, že inspektor při přezkoušení sleduje a hodnotí nikoli žáka, ale zkoušejícího pedagoga resp. obecně podmínky přezkoušení (jejich kompatibilitu se zákonnými podmínkami apod.) a jeho objektivitu. V zásadě platí, že inspektor nemůže převzít zkoušení žáka, nemůže mu klást otázky (leda se souhlasem rodiče) a podrobovat ho hodnocení. Situace není ideální, přítomnost cizího člověka může dítě stresovat a ovlivnit tak jeho výkon, proto je vhodné s dítětem před zahájením zkoušky vše probrat a v klidu mu okolnosti vysvětlit. 

Kompetentní učitel, ředitel ani inspektor nebudou nikdy trvat na vytvoření nevstřícného, problematického nebo zátěžového prostředí, v němž zkouška probíhá. Je třeba brát zřetel na skutečnost, že dítě v režimu IV je během přezkoušení v extrémně náročné situaci.