HISTORIE DOMÁCÍHO VZDĚLÁVÁNÍ

Domácí vzdělávání je původním a staletími, ba tisíciletími ověřeným způsobem vzdělávání.

Je staré jako lidstvo samo.

Ano, v historické perspektivě to byl právě koncept individuálního vzdělávání, který se - v různých dobách různě - prosadil a osvědčil. Je to logické a přirozené. Individuálně vzdělávaní jedinci nesli a dál předávali znalosti a dovednosti: kulturní, sociální, technologické a technické, vědecké, umělecké, politické, náboženské. Kolektivní a institucionální vzdělávání bylo až do moderní éry jen přidanou hodnotou, nadstavbovou možností, která znalosti, schopnosti a dovednosti jednotlivců i celých společností akcelerovala, povyšovala, kultivovala a posouvala. Platilo to ve starověku, v antice, ve středověku, na prahu moderní éry: Platónova akademie, klášterní školy, univerzitní obce. 

Na začátku vzdělávání lidského mláděte ale téměř vždy v historii stál zdánlivě primitivní koncept "jeden na jednoho": jeden učitel - jeden žák. Koncept, který nenašel (a nemůže najít) rovnocennou náhradu, je-li realizován s předpokladem vysoké kompetence učitele, který je odborně zdatný, morálně silný, empatický a charismatický. Neumíte-li si pod těmito abstraktními pojmy představit nic konkrétního, nechte se inspirovat některým ze slavných uměleckých děl, které s tématikou formativního vztahu mezi dítětem a jeho učitelem pracují. Zkuste třeba román Umberta Eca "Jméno růže", kde je na ploše rozměrného historického detektivního příběhu postaven silnému vztahu mezi mentorem a jeho mladičkým svěřencem hotový pomník. Vztah univerzitního mistra a františkánského mnicha Viléma z Baskervillu a jeho soukromého žáka, benediktina Adsona z Melku, demonstruje prostou pravdu, že úspěch konceptu individuálního vzdělávání je založen na přímé oboustranné osobní vazbě, kompatibilitě, vzájemné úctě a sdílené zodpovědnosti. 

Soukromé (domácí) vzdělávání mělo v české společnosti své legitimní místo i poté, co císařovna Marie Terezie zavedla to, čemu se říká "povinná školní docházka". Nevypadlo z něj ani ve 20. století, ani v Československé republice po roce 1918, třebaže republikánské ideály si s ideou výlučného (elitářského) vzdělávání příliš nerozumí. Během druhé světové války (v období Protektorátu) se domácí vzdělávání stalo nezbytností pro nemalou část populace, konkrétně pro děti označené podle Norimberských rasových zákonů jako židovské, a pro děti romské. Historie jejich vzdělávání v tragických letech 1939-1945 obsahuje vedle tajného kolektivního vyučování, organizovaného za mimořádně nepříznivých podmínek například židovskými obcemi nebo agilními jednotlivci, také příklady individuálního vzdělávání v domácím prostředí.

Domácí vzdělávání zmizelo z českého vzdělávacího systému - zcela příznačně - okamžitě po únorovém puči v roce 1948. Domácí vzdělávání nestojí pod plnou společenskou kontrolou, což vyvolává obavy a odpor především autoritářských a totalitních společností. Rezervovaně se k němu ovšem staví i společnosti silně levicové, s hluboce zakořeněným etatismem - což není překvapivé, neboť tyto společnosti s tendencí k autoritářství nezřídka zápasí.

Koncept individuálního vzdělávání dítěte je výlučný a excelentní. Je efektivní a spolehlivý, ale není demokratický. Má hodnotu pro vzdělávané dítě i pro společnost, ale společnost nemůže přístup k němu zaručit všem dětem bez rozdílu - záleží na rodině, jejím socioekonomickém statusu, vzdělání a schopnostech rodičů, jejich hodnotové orientaci apod. To znepokojuje silně rovnostářské společnosti, ale i silně patriarchální společnosti, v nichž panuje nedůvěra v jednotlivce a jeho schopnosti.

Tenze mezi soukromou povahou individuálního vzdělávání a společenským tlakem na jeho kontrolu a řízení je jedním z největších problémů, jimž domácí vzdělávání čelí a které negativně ovlivňují a limitují jeho možnosti, průběh a výstupy. Dochází ke zkresleným závěrům, že sama podstata individuálního vzdělávání generuje problémy, které poškozují vzdělávané dítě (potažmo společnost). Proto má společnost tendenci domácí vzdělání zavrhovat, korigovat a kontrolovat. Ve skutečnosti jsou to právě tyto násilné, autoritativní a korektivní zásahy, kterými jsou možnosti individuálního vzdělávání umenšovány.

Idea domácího vzdělávání (mluvíme o dětech do cca 13 - 15 let věku) pochopitelně vychází z privátních potřeb, ale ve svém důsledku prospívá celé společnosti a obohacuje ji. Čím vyšší vzdělání a kompetence jednotlivce, tím vyšší společenský profit. Česká společnost jako celek ovšem, bohužel, inklinuje spíše k tomu, aby si potenciál jednotlivce od jeho nejútlejšího věku podřídila, a to kromě jiného také cestou disciplinace a jednotného vzdělávání. S obojím je koncepce výlučného domácího vzdělávání neslučitelná.

Paralelně běží i zástupná argumentace proti domácímu vzdělávání, která se paradoxně snaží argumentovat prospěchem dítěte s tím, že jeho vzdělávací a výchovné (socializační) potřeby nemohou být uspokojeny rodiči, neboť ti k tomu postrádají formální i faktické odborné a nezřídka údajně i osobní a osobnostní kompetence. Mezi odbornou i laickou veřejností převládá přesvědčení, že rodiče nejsou kvalifikovaní k tomu, aby rozhodovali o průběhu, cílech a povaze vzdělávání svých dětí, nýbrž že jsou v nejlepším případě schopni podřídit se vedení škol a postupovat při vzdělávání dětí podle jejich pokynů. Koncepční, hodnotové a realizační pravomoci by v rámci těchto představ měla v plném rozsahu převzít státem řízená škola.

Realita ovšem ukazuje, že zvláště jde-li o děti mladšího školního věku, jejich institucionální vzdělávání v podstatě nemůže dosahovat kvalit a výsledků vzdělávání soukromého/individuálního/domácího. Pochopitelně mluvíme o domácím prostředí, které nevykazuje žádné patologie, je funkční a vnímá vzdělávání jako úkol, jehož se zcela samozřejmě chce zhostit. Nějaká forma institucionálního vzdělávání může přitom mít důležitý a silný podpůrný význam, ale je na rozhodnutí rodičů, zda k němu sáhnou a využijí jej, či nikoli. Jinými slovy - předání dítěte plně nebo částečně do péče institucionalizovaného školství by mělo být součástí rodičovského práva, nikoli povinností, z níž se žádá o "výjimku".