CO JE DOMÁCÍ VZDĚLÁVÁNÍ

Individuální - lidově "domácí" - vzdělávání je školským zákonem definováno jako plnohodnotná varianta povinné školní docházky. 

Stát je povinen realizovat jedno ze základních práv dítěte - právo na vzdělání. Vyplývá to z mezinárodní Úmluvy o právech dítěte, z Ústavy ČR a z hromady dalších vcelku dobrých českých a evropských zákonů a nařízení. 

Český stát ovšem, bohužel, dlouhodobě selhává ve své roli garanta kvalitního moderního vzdělávání. Veřejné české školství lze definovat jako extrémně konzervativní systém, který se vzpírá nezbytným inovacím, ignoruje společenskou dynamiku, je hodnotově problematický a trpí dlouhodobou personální nouzí, je nekvalifikovaně řízen a stává se rukojmím politických zájmů. Domácí vzdělávání je tak svým způsobem nezbytnou variantou pro ty rodiny, které se s daným stavem nechtějí smířit a zároveň nechtějí, nemohou nebo neumějí ovlivňovat státní vzdělávací systém a měnit ho tak, aby požadavkům moderního kvalitního vzdělávání odpovídal. Je také plnohodnotnou a naprosto legitimní možností pro ty rodiče, kteří chtějí mít průběh, obsah i formu vzdělávání (ve všech jeho aspektech) ve vlastní kompetenci. 

Zároveň je domácí vzdělávání vynikajícím způsobem, jak zprostředkovat vzdělání dětem z rodin, které by zřejmě byly označeny jako nonkonformní nebo alternativní, protože například hodně cestují (z pracovních či jiných důvodů), střídají více míst pobytu popřípadě fungují v životním nebo hodnotovém nastavení, které je s běžnou školní docházkou obtížně slučitelné. 

K domškoláctví sahají často rodiče, jejichž stávající zkušenosti se školami nejsou dobré nebo chovají vůči školskému systému nedůvěru. To je aspekt, který bývá ignorován. Předpokládá se, že školy a školský systém mají na důvěru rodin a dětí jakýsi apriorní "nárok", případně že je to záležitost podružná. Svou důvěryhodnost a respekt proto školy obvykle příliš neřeší ani si je nijak cíleně nebudují. A pokud už se o to pokusí, často jdou nesprávnou cestou. 

Domácí vzdělávání bývá volbou i pro rodiče, jejichž děti mají specifické vzdělávací či sociální potřeby, jsou něčím výjimečné, vystupují z průměru. Jakkoli mnoho jednotlivých škol má upřímnou snahu pracovat s diverzitou svých žáků jako s něčím samozřejmým, co patří ke společnosti a k životu, z mnoha jiných škol - podporovaných většinou veřejného mínění - znějí vůči respektu k diverzitě silné oponentní a odmítavé hlasy. V praxi na sebe tento souboj bere i velmi nedůstojnou podobu - například odmítání inkluzívního vzdělávání. Rodiče, jejichž děti by pro své vzdělávání potřebovaly inkluzívní podporu, tváří v tvář dehonestujícímu společenskému diskurzu raději volí cestu domácího vzdělávání. 

Předchozí výčet důvodů k domácímu vzdělávání je ovšem primárně negativní - líčí ho jako nástroj kompenzace, k němuž se rodina rozhodne, když veřejné školství nestačí/nezvládá/selže a dítě/rodina je tím poškozeno/poškozena. I velmi konzervativní české mentální prostředí je ochotno akceptovat domácí vzdělávání tam, kde se jedná o dítě s tak závažnými hendikepy či specifickými potřebami, že by - v představách veřejnosti - jeho pobyt v institucionální škole ostatní děti a učitele poškozoval/zatěžoval/zdržoval. Pokud chce rodina obhájit rozhodnutí k domácímu vzdělávání a nechce přitom narazit na společenské odmítnutí, nejjednodušší je interpretovat ho jako důsledek "problémů" na straně dítěte, nikoli na straně školy.

Na domácí vzdělávání je však možné - a vlastně nezbytné a prvořadé - nahlížet jako na volbu bytostně pozitivní: nikoli jako na východisko z nouze, ale jako na promyšlený, plnohodnotný a komplexní nástroj rodičovství jako takového. 

V převažujícím diskurzu vnímání rodičovství tento postoj (vnímat vzdělávání jako výsostnou záležitost rodičů) většinou chybí. Naopak: většina společnosti bere jako zcela samozřejmé, že už v nejranějším dětství je péče o dítě (a tedy jeho formování) delegováno vně rodiny na nějaké kolektivní zařízení. Rodiče jsou ochotni přizpůsobovat své rodičovství v hodnotovém i praktickém smyslu mnoha vnějším vlivům a upozadit sami sebe jako primární vychovatele a vzdělavatele ve prospěch dalších osob. Bez hlubší reflexe přitom akceptují ve vztahu k institucím submisivní roli, která nezřídka vyústí k rezignaci na podstatu rodičovství jako takového. 

Instituce se submisivitou rodin počítají jako s něčím automatickým. Vychází přitom ze své převahy, která ovšem nevyplývá z jejich objektivních kvalit, ale z vnějších podmínek (povinná předškolní docházka, povinná školní docházka, povinné přijímací zkoušky, princip spádovosti škol, režimová nastavení institucí apod.). Školy se díky této výhodě ve vztahu k dítěti potažmo k rodičům vymezují nárokově: formulují vlastní představu o dítěti, o jeho kvalitách, o jeho chování (dokonce i o jeho podobě!) a přebírají pochopitelně pravomoc rozhodovat o jeho vzdělávání. Vzdělávání je ovšem většinovou náplní života dítěte. Pokud z něj rodič vypadne, jeho rodičovská role může zcela zkolabovat. 

Rodiče jsou systémem tlačeni přizpůsobovat nárokům institucí své rodičovství. Zároveň ale zůstávají právě oni před zákonem a společností garanty zdravého, správného a funkčního vývoje dítěte. V praxi jde o absurdní systém, v němž rodičům zůstávají veškeré rodičovské povinnosti, pravomoci (což je ovšem iluzorní, nemají-li možnost pravomoci realizovat, protože se musí podřídit systému a institucím) a zodpovědnost, ale jejich naplnění je plně závislé na školách, které si diktují podmínky z pozice síly, přičemž mají na své straně zákony i společenskou podporu.

Jde o systém, který je v české společnosti hluboce zakořeněn. Je, bez ochoty podrobit ho revizi, přemýšlet o něm, zpochybňovat ho a tím jej kontinuálně budovat a vylepšovat, považován za samozřejmý, nezbytný, nenahraditelný - a logicky také za kvalitní. Pokud o jeho kvalitě přeci jen vznikají pochybnosti, ustupují ve prospěch zafixovaného přesvědčení o jeho nezbytnosti a nenahraditelnosti. Jde o komplexní sociální jev, který neformuje pouze základní vztah na ose rodič/dítě - škola, ale prostupuje všemi vrstvami společnosti, ovlivňuje veškeré zákonodárství, sociální práci, zdravotní péči, soudní praxi, ekonomiku (včetně ekonomiky rodin) a další oblasti života. Kompetenční a formativní spory mezi sociální jednotkou (rodinou/rodičem) a institucí (školou) ve vztahu k dítěti tak většinou vyhraje systém a jeho exponent, tedy škola. Výsledkem jsou až příliš často děti, zklamané svými rodiči, a rodiče, zklamaní svým rodičovstvím. Spokojený zůstává jenom systém... 

Domškoláctví, zakotvené v zákoně, byť i ono podléhá institucionálnímu dozoru, je jedinečnou a nenahraditelnou příležitostí vymanit se z tohoto konfliktního nastavení mezi rodinami a institucemi a realizovat plnohodnotné rodičovství ve všech sférách formování dítěte, nikoli pouze v těch, které systém rodině bezprostředně "přenechá". 

Jednoduše řečeno, domácí vzdělávání je tu nikoli jen pro "problematické" děti či "atypické" rodiny, ale pro každého rodiče, kterému záleží na autonomním rodičovství, do něhož zcela přirozeně započítává i sféru vzdělávání. 

Individuální vzdělávání, domškoláctví, není tedy právem dítěte: je společným právem rodičů a jejich dětí.  

Pojem "domácí vzdělávání" ve Školském zákoně ani v žádném jiném závazném dokumentu neexistuje. Zákon zná pouze pojmy "individuálním vzdělávání" a "individuální vzdělávací plán". Synonymem pro "domácí vzdělávání" je "individuální vzdělávání". 

Jaký je rozdíl mezi "individuálním vzdělávacím plánem" a "individuálním vzděláváním"?

Individuální vzdělávací plán

Je určen žákům, kteří se potřebují ze závažných důvodů vzdělávat v upraveném režimu, a to buď trvale, nebo dočasně. To druhé bývá nejčastěji spojeno s nějakou plánovanou dlouhodobou nepřítomností ve škole - obvykle se jedná o mimořádnou situaci, která vstoupí do jinak standardního plnění školní docházky. Škola žákovi naplánuje množství učiva, které má zvládnout sám během své nepřítomnosti, a také způsob ověření nabytých znalostí. 

Individuální vzdělávací plán mají také děti, které do školy chodí, ale jsou zatíženy nějakými specifickými potřebami, takže jim běžná výuka musí být přizpůsobena resp. oni musí být přizpůsobeni výuce. Typicky jde o děti s ADHD, s PAS, děti s fyzickým hendikepem, s jiným mateřským jazykem než čeština, děti ve složité sociální či rodinné situaci apod. Na doporučení školského poradenského pracoviště mají tyto děti vlastní vzdělávací plán, vypracovaný jejich učitelem/učiteli, který dané potřeby zohledňuje. Jak přesně (a zda vůbec) to funguje... nechme teď stranou.

Individuální vzdělávání - lidově "domácí vzdělávání" neboli "domškoláctví"

Jde o režim, kdy žák na základě rozhodnutí rodičů/zákonných zástupců a za souhlasu ředitele školy nedochází trvale ke společnému vzdělávání přímo do školy, ale vzdělává se "doma", lépe řečeno "jinde než ve škole". Garantem jeho vzdělávání jsou rodiče/zákonní zástupci, kteří průběh vzdělávání mohou svěřit další osobě/osobám. Vzdělávání probíhá a postupuje podle vlastního plánu, vlastním tempem. O své práci dítě podává souhrnné výstupy v podobě portfolií a povinných zkoušek, které koná ve své kmenové škole vždy v pololetí a na konci školního roku. Individuální vzdělávání je definováno a vymezeno v § 41 Školského zákona a mohou si jej zvolit žáci od 1. do 9. třídy ZŠ. Existuje i varianta domácího vzdělávání pro děti v posledním ročníku MŠ. Středoškolské studium v režimu domácího vzdělávání absolvovat nelze (lze pouze ve zcela specifických případech studovat s individuálním vzdělávacím plánem - viz výše).

Domácí vzdělávání podléhá procesu "povolení", je tedy podmínečné. Vzdělavatelé musí strpět určitou míru korekce (povinná úroveň vzdělání, přezkoušení, administrativní povinnosti). Rodiče ani vzdělavatelé ovšem nejsou zaměstnanci škol, nejsou státem placeni a jejich vzdělávací plány ani postupy nepodléhají žádné kontrole vyjma žákovského portfolia a pololetních zkoušek. Proces domácího vzdělávání nepodléhá kontrole ze strany České školní inspekce ani jiných subjektů, s výjimkou orgánů OSPOD, ovšem to ve vyhraněných specifických situacích, které musí mít řádné zdůvodnění.